Poezie

Sadistova půlnoční

19. listopadu 2011 v 15:48 | J.
OKá. Je to krátké a bezvýznamné. Takové tlumené ticho se zvláštně zabarveným názvem, pokoušejícím se vytvořit toho víc, než toho doopravdy je. NO.

Sadistova půlnoční


A zase mě utápíš ve svém lůně,
má krásko s ebenovými rty,
tvá krásná, prostopášná vůně,
lehký závoj a pod ním ty,

nesmělá v hlubinách zvrhlosti,
kousek nehtů a bez oka,
chlad se ti zaryje do kostí,
v měsíčním světle jsi divoká,

bohapustá temnota - zlý nebe líc,
noc máme stále nad hlavami,
pospěš si, lásko, ve dne nic
nezůstane mezi námi.

Špinavá hrdost

16. srpna 2010 v 22:07 | J.
Líbí se mi to. Okázalá poezie s kartami, co přivodí člověku daleko víc, než jen žolíkovou výhru.

Špinavá hrdost


Utop se v slzách, pikový králi,
tví vojáci v polích padli,
a už se nezvednou,
a zatím co kárový král své vojáky chválí,
ne, tohle tví vojáci skutečně nezvládli,
ale než tvé dny navždy zešednou,
poslouchej mě chvíli, králi,
kdo poslal je do kruté války,
bez možnosti vítězství,
oni za tebe umírali,
a tys na to hleděl z dálky,
hleděls na to neštěstí,
mohls to zarazit, králi,
mírem, který země spojí,
navždy,
jenže tvá hrdost stála v povzdálí,
poručila k boji,
a ty dopustil ses vraždy,
a to bylo špatně, králi,
a tys to věděl,
a přece,
svědomí tě nyní výčitkami halí,
žes jen seděl,
a nechal své vojáky utopit se v krvavé řece.


Pěji

15. února 2010 v 11:57 | J.
Neposkládaná. Nesouměrná. Ale rýmy ji drží nad vodou.

Pěji


Z lásky k vám,
z lásky k sobě,
pěji vám,
pěji tobě.

Pěji o lásce,
pěji o vášni,
zní to přesladce,
je to tak zvláštní.

Tak daleko,
tak blízko,
přeskočilas,má jiskro,
naměkko.


Proč?

16. listopadu 2009 v 18:11 | J.
Má můza. Má můza se schovává. Když ji hledám, nenacházím. Objevuje se pouze ve chvílích, kdy to nečekám. U přijímacích zkoušek, o hodině Češtiny, kdykoli. Ale když už tady je, nelze jí říci ne.

Proč?


Tiché Ne vyřčené z sladkých rtů,
započali hrát slastnou hru.
Vzdor utichá, testosteron stoupá,
mysl je náhle naivní a hloupá.

Proč nad sebou má muže?
Proč lákají ho jeho rty, rozpálená kůže?
Ústa vydávají vzdechy slasti,
proč je to tak přirozené, tak vlastní?

Neví,mysl zatemněna rozkoší,
takovou,že málem hlava se rozskočí.
Vzdychající, k sobě přitisknutá, mužská těla,
proč je slast tak dokonalá, tak skvělá?


Vzpomínka na lháře

1. září 2009 v 18:30 | J.
Je to zvláštně uspokojující pročítat si staré básně a zjistit, že mrzká povětšina z nich je přece jenom v úrovni lepšího amatéra. Tahle, tahle je snad nejstarší. Nejlepší z nejstarších. Šestá třída? Čtyři roky zpět. A ... a nic.

Vzpomínka na lháře


Vzpomínka na lháře,
lhal mi přímo do tváře,
říkal "Miluji tě!",
a nemyslel to vážně.

Vzpomínka na lháře,
lhal mi přímo do tváře,
narmoutě kutě,
a bez bázně.

Láska, to jsou pocity krásné,
běda když láska vyhasne,
zůstane zlomené srdce
a místo prázdné.

Láska, to jsou pocity krásné,
běda když láska vyhasne,
pak je ti trpce,
a na světě nevidíš to krásné.

Zrada od milovaného člověka,
hořká jako trpké slzy
na mě svou stopu zanechá,
bolest dostaví se brzy.

Zrada od milovaného člověka,
hořká jako trpké slzy,
nevrátí to ani slůvka,
jak moc ho to mrzí!


Ztracen

11. července 2009 v 23:03 | J.
Sedmá třída, pokud vím. Příjemný podzímní večer. A já píšu. A vznikne TOTO. Znechucující něco, co pohladí člověka po vyprahlé duši. Proč ne.

Ztracen


Ztracen, ztracen na cestě zpátky,
ztracen, ztracen na cestě do pohádky,
ztracen, už neuslyší řev mocných draků,
ztracen, už nezří krásu bělostných mraků.

Ztracen, bloudí temnými lesy,
ztracen, v lesích pod nebesy,
ztracen, už nemá jídlo ani pití,
ztracen, slyší úmorné vytí.

Ztracen, už pomalu usíná,
ztracen, světlo života mu zhasíná,
ztracen a ponořen do temnoty,
ztracen, už nikdy nezbaví se prázdnoty.

Ztracen, už sní svůj sen,
ztracen, pro něj už nikdy nenastane den,
ztracen, spí, už navždy a sám,
ztracen, to vám povídám.

Bludný Holanďan

9. června 2009 v 19:00 | J.
Tohle je geniální i po té spoustě let, co si to znova čtu. Má to pořád ten samý nádech, slova, která bych použila i dnes. Neměnná, stálá, průzračně zvrhlá.

Bludný Holanďan


Bludný Holanďan,
brázdí vody oceánů,
každý na lodi platí svou daň,
chtěli být pány pánů.

Kapitán chtěl být pánem světa,
je však jen kapitánem,
bohyně Kalypsó zrádně nitky splétá,
už nikdy nebude svým pánem.

Srdce už mu nikdy nebude bít v těle,
chrání jej měďená truhlice jen,
a on přeje si směle,
aby to všechno bylo jen bludný sen.


Oba muži

21. května 2009 v 21:01 | J.
Yaoistická svatokniha tuto báseň jistě postráda. Ano. Jaký pár se asi ukrývá v rýmech? Tehdy můj milovaný. Dnes všední.

Oba muži


Oči modré jako nebe
teď víčka přikrývají,
tlumený sten vydal znovu ze sebe
a další se pomalu ze rtů vykrádají.

Když líbá ho na rty a pak laská jeho kůži,
sténavou hudbou jeho hlas hraje,
je mu jedno, že jsou oba muži,
jeho jméno za zástěrou stenů vykřikuje.

Zpocená těla, rozpálená kůže,
kolem poházené věci,
kdo za tím stojí, kdo za to může?
Láska přeci.

 
 

Reklama